Neocenitelným průvodcem při psaní monografie mi je tato kniha od Jolany Matějkové. Jejím přínosem jsou informace o rodině Menšíků, podané z první ruky - od syna Petra nebo brněnské rodiny Svozilových. Můžeme jen litovat, že chybí osobní vzpomínky manželky Olgy Menšíkové, či ostatních dětí, především Martiny a Jana. Ač je kniha výpravná (obsahuje spousty rodinných, dříve nepublikovaných, fotografií) přesto nelze říci, že by byla výpravná i co se týče písemného obsahu. Kdyby nebylo velkého řádkování, byla by to kniha o méně než polovičním rozsahu. A protože je to kniha založená především na vzpomínkách rodiny a čtyřicítky spolupracovníků Vladimíra Menšíka, chybí ji opora archivních pramenů (což osobně považuji za velké minus). A už jsem nalezl pár nepřesností (pokud se mýlím, tak se autorce omlouvám). Například na začátku knihy autorka tvrdí, že Vladimír Menšík začal chodit do první třídy v Ivančicích a teprve potom v dalších třídách pokračoval již v Brně, o čemž jsem nenašel jediný důkaz. Navíc vysvědčení, které je v samotné knize publikováno, jasně hovoří proti (a stejně tak i archivní prameny). Zde se píše, že Vladimír Menšik začal chodit do školy vůbec v Brně - Židenicích ve škloním roce 1935/36 (tedy v šesti letech). Také další zmínka v knize o tom, že na konci války se rodina přestěhovala do Ivančic a tady Olga i její bratr chodili do školy je zavádějící. Není sporu o tom, že tak rodina z pochopitelných důvodů učinila, nevím ale, do jaké školy by tady Vladimír Menšík chodil, když byl v té době studentem brněnské vyšší strojnické školy. Ale na druhé straně poskytuje kniha i výzvy pro další bádání. Uvedu jeden příklad, se kterým jsem se zatím setkal. Při křtu Vladislava (Vladimíra) Menšíka se udála zábavná příhoda, kdy nebyl po ruce nikdo, kdo by novorozeně ke křtu přinesl. Jeho otec Vladislav to být nemohl, pár let před tím totiž z církve vystoupil. Narychlo prý vrazili mimino do náruče jeho bratra. Ale nikdo prý nepřipomněl, že i on před lety z církve vystoupil. O kterého bratra se jednalo? To uvedeno není.