U zrodu nápadu vytvářet a natáčet na základě Menšíkova vyprávění televizní inscenace stál Gustav Oplustil, s nímž Menšík již dříve spolupracoval, připomeňme třeba sérii scének pro Kabaret U zvonečku. Televizní a rozhlasový scénárista, dramaturg, režisér a příležitostný herec po letech zavzpomínal, jak k němu Menšík jednoho dne přišel a spustil:

Podívej, Gustíku, já mám všelijaké historky, které by se daly zpracovat do malých komedií. Jako příběh bych to dovedl vyprávět na estrádě, ale bylo by to moc dlouhé. Já bych to viděl jako hru, jako komedii či veselohru. Jenže jako scénář to napsat nedovedu. Já jak vezmu do ruky papír a tužku, je konec … Ale jak říkám, umím to vyprávět. Tak já bych ti pár takových příběhů ze života navyprávěl, ty bys napsal scénáře a pak bychom to natočili. Podmínka je, že v tom budu hrát a roli si vyberu, aby mi seděla.‘ Takhle to ze sebe vychrlil a já nebyl proti. O komedie byla nouze. Přišel na kafe, já připravil starý magnetofon Sonet Duo a Laďa začal vyprávět. Jednu historku o maškarním plese v Kozárkovicích, který se konal hned po válce, když se mladí lidé vraceli z rajchu, kde byli na práci. Byl to příběh plný humoru … a najednou to mělo dramatický zlo a skončilo to smutně … Příběh dobrý … jenže ten další mě chytil mnohem víc. Pojednával o hoteliérovi v letech, který má mladou ženu a nemohou mít děti… | Kopecká, Slávka: Smích a slzy Vladimíra Menšíka, s. 120-121.

Vladimír Menšík se pod režií Ivo Nováka stará v roli zahradníka Ondřeje Andrýska o svou živnost společně s manželkou Julií, Ivou Janžurovou, pro kterou to byla první příležitost zahrát si ve filmu po Menšíkově boku. Jejich všední život změní návštěva bohatého hoteliéra Vika (Ilja Prachař), který projíždí kolem jejich zahradnictví a přitom si všimne množství dětí, které jim na zahradě pomáhají. Při koupi kytice pro svou ženu Elen (Marie Drahokoupilová) se dozví, že to jsou skutečně Ondřejovy děti. Se svou manželkou se jim nedaří zplodit dítě a po vyšetření u doktora Bryži (Josef Kemr) se dozví, že je neplodný. Pojme tedy plán. Při další návštěvě se zahradníkovi se svým trápením svěří a nabídne mu obchod, za slušný finanční obnos přivede jeho paní do jiného stavu a po úspěšném porodu obdrží stejnou částku ještě jednou. Manželka Elen souhlasí a tak zbývá zpracovat ještě Julii, protože Andrýsek s Vikovou nabídkou souhlasí. Ta je samozřejmě zásadně proti, ale až do chvíle, kdy se dozví slíbenou odměnu. Následující scéna se odehrává po Vikově odchodu, když se oba manželé, potom co odehnali zvědavé děti, ukryli do skleníku.

Ondřej: Hele, von, to je nějakej pán z Brna a von mi tady povídá, teda povídá, von do mě zrovna hučel, prej že má nějaký známý, který jako nemůžou mít děti. Teda, von ten mužskej nemůže mít a vona by jako mohla, ale ne jako s ním. Jestli mi dobře rozumíš. A tak se tak domluvili, že prej by potřebovali nějakýho zdravýho člověka. Von, když tady byl posledně, tak viděl ty naše děti, víš... a todleto jako.
Julie: Co todleto?
Ondřej: (v rozpacích) No povídám ti, von to byl nějakej blázen. Nakonec z mý hlavy to není, jestli prej bych tý paní to dítě neudělal...
Julie: Ty prasáku!
Ondřej: No, počkej…
Julie: Jakto, že si vzpomněl zrovna na tebe, co? On tady asi nikoho jinýho takovýho nezná, že jo? Ty seš tady asi známej jako pěknej…
Ondřej: Julčo, já ti jednu střihnu, ty’s to vode mě chtěla vědět, tak já ti to povídám. To není všecko… Prej by za to dal 5 000 hned a potom…
Julča: Co mi to chceš nabulíkovat? Jiní chlapi za takový prasečinky ještě platí a von ti za to bude dávat peníze… (konečně ji to dojde) Ježíšmarjá, takovejch peněz. 5 000?
Ondřej: A dalších 5 000, když prej to dobře dopadne.
Julie: Pro Krista pána, člověk tady nemá haranty do čeho voblíknout a tady se takhle hází hříšnýma penězama. Kdy si říkal, že přijde?
Ondřej: Co já jsem říkal? Já sem nic neříkal. Ty to teď říkáš! Ještě ty mě prosím tě blázni hlavu.
Julie: Ale dyť jsou to hrozný peníze, vždyť to uvaž, ty naše děti, kdy mi to tady vydřeme? A byl bys placenej pak!
Ondřej: Poslyš, ty si se asi zbláznila, ne? Člověk tady léta bojuje o svou věrnost a ty mě najednou prodáš za pár šupů?
Julie: Pěknejch pár šupů. Dyť ty už si mu stejně řek’ svý, já ti to vidím na očích… Čuňáku.

Když se po další Vikově návštěvě Ondřej definitivně rozhodne, reakce manželky, která se vším již dříve souhlasila, je čekaně nečekaná.

Julie: Tak co?
Ondřej: (odevzdaně) V neděli tam jedu.
Julie: Ty kurevníku!
Ondřej: Jakejpak kurevníku! To ty sama si mě do toho nahnala, ty!
Julie: Já sem tě jenom zkoušela a teď vidím, že seš děvkař.
Ondřej: Todleto neříkej!
Julie: (začíná plačky objímat své děti) Děti moje… Čeho jsme se to dočkali… Děti moje…

Při návštěvě hoteliérovy vily se Ondřej k paní domu chová přátelsky a galantně, přičemž vzájemné rozpaky se snaží přejít neustálým mluvením a vyprávěním příhod z vojny. Ale povinnost je povinnost a měli by přejít k věci, protože, jak s plnou pusou chlebíčků říká, „rád bych byl navečer doma, musím ještě zalejvat kedlubny“. K ničemu ale nakonec nedojde a po Ondřejově připomínce, že by byl v tom případě škodný, mu Elena vysvětlí a požádá, že před všemi byla dohoda oboustranně splněna. Po příjezdu domů se podaří manželku přesvědčit, že i když přinesl peníze, tak nic mezi ním a hoteliérovou manželkou nebylo.

Zanedlouho přijíždí do zahradnictví opět hoteliér, který září štěstím a nechápajícímu Ondřejovi vyplácí zbytek odměny. Děkuje mu, všechno vyšlo podle plánu. Po jeho odjezdu se na manžela vrhne jeho žena a už mu nevěří ani slovo. Ne že nic nebylo, ale bylo a Ondřej teď za trest bude spát na půdě. Aby utekl před možnými klepy, odstěhuje se s rodinou do jiného města, ale osud tomu chtěl, že zrovna tam, kde bydlí hoteliér. Po společném setkání se mu viditelně svědomím pronásledovaný Ondřej přizná, že k ničemu nedošlo, z čehož Vik usoudí, že otcem dítěte jeho ženy je on. A nic nevadí, že to novorozeně je až nápadně podobné doktoru Bryžovi.

Gustav Oplustil zmiňuje ještě jeden námět na motiv vyprávění Vladimíra Menšíka. Vycházel ze skutečného příběhu mladé dívky, která přijíždí z venkova do Prahy, aby se tady usadila. Dostane se do špatných rukou, nechá se vydržovat a ve svém životě padá až na dno. Přitom se zamotá do vraždy a skončí před soudem. Námět se podle Oplustila prý dosud nachází v archivu Televize. MATĚJKOVÁ, Jolana. Vladimír Menšík, s. 209–210.

Článek uveřejněn také na iBlog.cz.